The Blog

All Posts Tagged: Služba veřejnosti

Jak myslí prosperující, šťastní a bohatí

Autor: A. Podsklan | Zdroj: navzdybohaty.cz | 06.07.2016

apple-256262_640

T. Harv Eker ve své knize “Jak myslí milionáři” uvádí sedmnáct zásad, které odlišuje bohaté lidi od těch chudých. Mezi ne patří:

  1. Bohatý člověk věří, že si život utváří sám. Chudý člověk věří, že ho životem smýká náhoda a osud. Typickým znakem chudého člověka jsou výmluvy a obviňování jeho okolí. Za to že nemám peníze, může ta blbá finanční krize, šéf je mizera, kolega dostal přidáno místo mne, atp. Když si budete pořád stěžovat, stane se z vás chodící magnet na problémy.
  2. Bohatí lidé hrají, aby vyhráli. Chudí hrají s cílem neprohrát. Bohatí chtějí ohromný majetek, mají velké sny. Míří ke hvězdám. Chce-li někdo mít dostatek peněz na zaplacení složenek, budiž mu to splněno. Nic víc.
  3. Bohatí lidé jsou odhodláni pracovat pro své bohatství. Chudí chtějí být bohatí. Nejdůležitější důvod proč lidé nedostanou, co chtějí, je v tom, že nevědí, co chtějí. Nutné je upřímné a stoprocentní odhodlání být bohatým.
  4. Bohatí uvažují ve velkém. Chudí myslí v malém. Váš zisk je přímo úměrný hodnotě, kterou nabízíte světu. Vaší hodnotu na trhu určují čtyři věci: nabídka, poptávka, kvalita a kvantita. Kolik lidí dokážete obsloužit, nebo jim něco prodat?
  5. Bohatí lidé se zaměřují na příležitosti. Chudí vidí překážky. Bohatí se kouknou před sebe a vidí příležitosti. Umějí si najít v každé situaci novou možnost růstu.
  6. Bohatí lidé obdivují jiné bohaté. Chudí je nenávidí. Kdo má malý majetek, dívá se na bohaté často skrze prsty. „Měli prostě kliku“, „Kde si to nahrabali“. Myslí si, že jsou bohatí špatní.
  7. Bohatí lidé se přátelí s úspěšnými, optimistickými lidmi. Chudí lidé se dávají dohromady se zoufalci, kteří vidí všechno černě. Zkuste se někdy zaposlouchat do rozhovoru hospodských štamgastů. Velká část rozhovorů se týká stěžování na vnější okolnosti.
  8. Bohatí lidé umí předvést své silné stránky a zdůraznit svou cenu. Chudí lidé neumějí prodat sebe sama. Šéf, který neumí dělat reklamu, nebude šéfem dlouho. Bohatí lidé mají často vůdcovské nadání. Umějí komunikovat a umějí se prodat.
  9. Bohatí lidé jsou větší než jejich problémy. Chudí lidé se nechávají jejich problémy zavalit. Při vydělávání peněz narazíte na tolik problému, že je to pro většinu lidí moc. Raději to vzdají nebo ani nezačnou.
  10. Bohatí lidé umějí nejen dávat ale i přijímat. Chudí lidé mají s přijímáním potíže. Mnozí lidé pochybují o své hodnotě. Myslí si, že si nezaslouží něco dostat. Většinou za to může výchova. Na jednu pochvalu slyšíme deset pokárání. Sebedůvěra lidí je pak velice nízká. Každý člověk, který dává, potřebuje někoho, který bere. Jestliže nebudete vy ti, kteří berou, někdo jiný si váš díl rád vezme.
  11. Bohatí lidé se nechávají platit podle svých výsledků. Chudí se nechávají platit podle času, který prosedí v práci. Chudí lidí chtějí dostávat pravidelný měsíční plat. Chtějí tento pocit bezpečí. Neuvědomují si, že díky této bezpečnosti, se k opravdovému bohatství nemohou dostat. Jestliže máte zaměstnance, začněte je alespoň částečně platit procenty z výkonu.
  12. Bohatí lidé chtějí „všechno“. Chudí uvažují ve stylu „buď, anebo“. Když je před vámi úkol vybrat si z několika variant. Zkuste si položit otázku: Jak mohu získat obojí? Bohatí chtějí mít podnikání i volný čas, kariéru i rodinný život, peníze i smysl života.
  13. Bohatí lidé sledují svůj majetek. Chudí lidé své příjmy. Chudí lidé se ptají, kolik on asi bere? Bohatí se ptají na majetek. Nezáleží na tom, kolik berete, ale na tom jaká je čistá hodnota vašeho majetku. Příjmy jsou jen jedním z faktorů ovlivňujících vaši hodnotu:
    1. Příjmy
    2. Investice
    3. Úspory
    4. Jednoduchý životní styl
  14. Bohatí lidé svoje peníze dobře spravují. Chudí o tom nemají ani páru. Boháči nejsou lepší lidé. Mají ale jiné peněžní návyky. Musíte nejdříve umět spravovat menší peněžní částky, pak teprve můžete spravovat větší. Důležité je, jak s penězi zacházíte. Ne kolik jich nyní máte. Konto finanční svobody (investice, spoření) by mělo být v rovnováze s kontem pro zábavu a oddych.
  15. Bohatí lidé nechávají své peníze pracovat za ně. Chudí pracují pro své peníze. Zatímco si bohatí lidé užívají, jejich peníze pro ně pracují. Čím více za vás pracují vaše peníze, tím méně můžete pracovat vy. Budujte si pasivní příjmy. Investujte. Budujete podnikání, které se obejde bez vás.
  16. Bohatí jednají, i když mají strach. Chudí se nechají svým strachem paralyzovat. Spojovacím článkem mezi pocity a výsledky jsou činy. Bez činů nemůžete dosáhnout toužených výsledků. Zkroťte váš strach a nenechte se paralyzovat, zahnat do nečinnosti. Naučte se dělat těžké věci. Jen tak vyrostete!
  17. Bohatí lidé se stále učí. Chudí si myslí, že již všechno vědí. Jestliže se vám něco nedaří, tak jak byste chtěli. Je tu něco co ještě neznáte. Všechno se neustále vyvíjí. To že jste dokončili školu, neznamená, že již máte vyhráno. Bohatí se vzdělávají celoživotně. Rovněž si ale dávejte pozor, od koho se učíte. Jestli má za sebou opravdové výsledky. Nač si nechat investičně radit od finančního poradce, který sotva platí nájem!

Jak přežít v novém světě podnikání

Autor: Alžbeta Kiráľová | Zdroj: ceskapozice.lidovky.cz | 17..02.2016

Prioritou pro firmy a podnikatele se stávají schopnosti a know-how, které umožňují flexibilně a rychle reagovat na měnící se podnikatelské prostředí. Jen společnosti, které se dokážou dobře a včas adaptovat na rychlé a nepředvídatelné změny v globalizovaném a propojeném světě, mohou uspět v soutěži s ostatními a skutečně prosperovat.

LUB615546_Podsklanadaptivni

 Adrián Podskľan a kol., Adaptivní organizace. Inspirace od Bati po Jobse na… | foto: Montáž Richard Cortés, Česká pozice

Britský přírodovědec Charles Darwin (1809–1882) už v roce 1859 uveřejnil svou evoluční teorii založenou na přírodním výběru – přežijí a množí se jen jedinci, kteří se lépe přizpůsobí podmínkám, v nichž žijí. Darwin předložil mnoho důkazů, že rozmanitost života vznikla rozrůzňováním druhů ze společných předků.

Věda již tedy dávno prokázala, že úspěch všech projevů života na Zemi závisí na jejich schopnosti adaptace na okolní podmínky. V současnosti navíc na rozdíl od Darwina víme, že na organismech není nejdůležitější reprodukce a evoluce, ale jejich primární sebeprodukce.

Živý organismus

Organismy se od strojů liší tím, že nejsou konstruovány zvnějšku člověkem (heteropoiesis), ale vyvíjejí se vnitřně, samovolně, autopoieticky. Trh a celá ekonomika se chovají jako živý organismus, nikoli jako mrtvý stroj. Koncept adaptivní organizace vychází z myšlenky, že jen organizace, které se dokážou velmi dobře a včas adaptovat na rychle a nepředvídatelně se měnící turbulentní prostředí v globalizovaném a propojeném světě, jsou úspěšné v soutěži s ostatními a prosperují.

Právě takové organizací se věnuje kniha Adriána Podskľana a kol. Adaptivní organizace. Inspirace od Bati po Jobse na cestě k firemní dlouhověkosti, která byla připravena s ambicí pomoci organizacím rychle a pružně reagovat na měnící se podmínky podnikatelského prostředí.

Inspirací pro ni se stal především Tomáš Baťa, zralý a vyrovnaný muž, který znal cestu a cíl a nezalekl se ani největších bouří a zmatků na přelomu 19. a 20. století. Pro jeho výrobní společnost v nestabilním podnikatelském prostředí, kdy jedna krize střídala druhou, nebylo jednoduché reagovat na neustálé změny, aby výroba a prodej fungovaly efektivně.

Struktura organizace

Tehdy si Baťa uvědomil, že musí vytvořit organizaci s dostatečně flexibilním systémem schopným přizpůsobit se různým podmínkám. Strukturu budoucnosti bez zaměstnanců a odborářů, kde budou pracovat spolupodnikatelé s odvahou převzít odpovědnost a rozhodovat, kteří se umějí rychle učit a adaptovat.

Takovou strukturu má adaptivní organizace, což je podle Adriána Podskľana, který působí v řízení podniků a poradenství, a jeho týmu taková,

  • která má pracovníky oprávněné vidět a provádět změnu;
  • kde jsou produkty nebo služby, poptávky a nabídky za všech okolností sladěny a synchronizovány;
  • jež optimalizuje využívání svých zdrojů (včetně informačních technologií) a používá jen ty, které potřebuje, a platí jen za to, co efektivně použije, a která zajistí, že zdroje stačí k pokrytí poptávky;
  • jež se rozumně přizpůsobuje svým zákazníkům.

Klíčovými výhodamitéto organizace jsou porozumění lidem a jejich motivačním faktorům, jednoduchost, flexibilita, nízké zásoby, malá vázanost kapitálu a zdrojů a eliminace neproduktivní a nadbytečné práce a materiálu.

Sociální odpovědnost

Podskľan a kol. v úvodu stručně charakterizují adaptivní prvky firem Baťa, Toyota, BMW, Ikea a Apple a dvanáct zásadních překážek pro budování úspěšné organizace, přičemž některé firmy dosud tyto „prvky neúspěšnosti“ praktikují. Podskľan a kol. ukazují mnoho tradičních pohledů na organizaci firmy, které se neosvědčily – například centralizaci, hierarchii, nedostatečné experimentovaní, pevné hranice či nedostatek účelovosti.

Zajímavý je pak jejich popis rozvoje myšlení v modelech ZIPF (zákazník, inovace a internacionalizace, procesy, finance), Lean Canvas (dynamické štíhlé byznysové plánování) a v evolučních stadiích firmy podle ekonoma Milana Zeleného. Poslední, budoucí fází je adaptivní organizace, která se rychle přizpůsobuje okolí a není křehká – nejen pružně odolává turbulentním změnám a šokům z okolí, ale navíc ji i posilují a zvyšují její konkurenceschopnost.

Chovat se eticky, respektovat princip udržitelného rozvoje a mít pozitivní vliv na společnost je sociálně odpovědné. Zájmem není pouze okamžitý zisk, ale sociální rozměr podnikání a to, co zanechá příštím generacím. Podskľan a kol. vycházejí ze svých rozsáhlých vědomostí a praktických zkušeností, přičemž uvádějí konkrétní příklady firem a připomínají jednoduchá, ale funkční, a o to důležitější pravidla selského rozumu, na kteráse občas zapomíná.

Služba veřejnosti

Tradiční zaměření vrcholného managementu na hlídání cen akcií, vylepšování výkazů zisků a ztrát, případně na organizační přestavbu firmy patří do včerejšího světa. Prioritou pro firmy a podnikatele se stávají schopnosti a know-how, které umožňují flexibilně a rychle reagovat na měnící se podnikatelské prostředí. To je jeden z klíčových způsobů, jak vybudovat a rozvíjet trvale úspěšnou adaptivní organizaci. Její budování a rozvoj je službou veřejnosti a jde o jeden z nejdůležitějších úkolů současných úspěšných manažerů a lídrů.

Podskľan a kol. proto poskytují nejen jim, ale i všem zájemcům z odborné veřejnosti, kterým záleží na osudu příštích generací, ucelený pohled na rozvíjení trvale úspěšné adaptivní organizace se štíhlým myšlením zaměřené na trvale udržitelný rozvoj. Přinášejí i mnoho srozumitelně popsaných organizačních a ekonomických nástrojů na rozvoj podnikové agility. Nevnucují „nejlepší praktiky“, ale předkládají moderní přístupy, aby si z nich každý mohl vybrat ty, jež jsou pro něho vhodné, a přizpůsobit je vlastnímu řízení.

Podskľan a kol.nezacházejí do detailů, ale poskytují seznam literatury a odkazů a zobecňují. Nevyznávají „zaručené postupy“, ale povzbuzují k objevování vlastních cest. A poskytují mnoho nových poznatků k podnikání. V záplavě knih o „nejlepších postupech“ a „zaručených tipech na úspěch“ přinášejí užitek všem, kdo chtějí přežít v novém světě podnikaní.

Jak reagovat na změny a požadavky trhu

Autor: Adrián Podskľan | Zdroj: Vlastní knihovna | 07..04.2016

 

idea-1026394_640

Každý podnikatel, menší nebo větší firma, řeší dilema, kolik a jakých zakázek přijmout s cílem nezvýšit vázanost kapitálu, nesnížit spolehlivost v dodávkách a zároveň prokázat svou schopnost efektivně reagovat na potřeby zákazníka. Navíc v rámci konkurenceschopnosti musí reagovat na poptávku včas a navíc neustále zlepšovat svou inovační reakci. Důvodem je, že chtějí v tržní soutěži obstát co nejlépe, poskytovat službu veřejnosti, inovativně využívat zdroje a uspokojovat potřeby trhu s cílem uspokojit sebe, zaměstnance i spolupracovníky a především vydělat peníze.

 

V návaznosti na potřebu neustálého zvyšování konkurenceschopnosti firem i jejich majitelů se stala výzvou současného světa výchova skutečných podnikatelů, schopných vytvářet a zlepšovat organizace s rozumně flexibilní vlastní soustavou. Tedy se strukturou spolupodnikatelů. To znamená bez zaměstnanců a odborářů, kde pracují mající odvahu přebírat odpovědnost a rozhodovat, umět se rychle učit a adaptovat. Přesně takovou strukturu má adaptivní, trvale úspěšná organizace, což je ta, která efektivně využívá své zdroje a rovněž se rozumně přizpůsobuje svým zákazníkům. Mezi klíčové schopnosti adaptivní organizace patří porozumění přáním zákazníků, vyvažování a zhodnocování kapitálu a flexibilita k vnějšímu prostředí podporujícímu inovace.

POROZUMĚNÍ PŘÁNÍM ZÁKAZNÍKů

Porozumění přáním zákazníků může být důležitou výzvou samo o sobě. Ale i když pochopíme, co zákazník chce, neznamená to ještě, že budeme schopni mu to nabídnout. Organizace musí být dostatečně pružná, aby dokázala reagovat na požadavky včas i při udržení konkurenceschopnosti cen.

3D modelování umožňuje organizacím nejen správně porozumět zmíněným přáním, ale také držet krok s rostoucí složitostí výrobků, navíc současně zkracovat dobu jejich vývoje a snižovat rozpočet, který je potřeba na jejich vývoj a výrobu.

VYVAŽOVÁNÍ A ZHODNOCOVÁNÍ KAPITÁLU

Maximální zhodnocování kapitálu je přirozeným obecným cílem adaptivních organizací v podnikání. Ukazatel výnosnosti investovaného kapitálu – ROI, Return on Investment – by proto měl být neustále v centru zájmu manažerů. Jakákoliv jiná kritéria mají při snaze o dosažení tohoto cíle jen dílčí význam. Pokud v tomto ohledu vedení firmy uspěje, bude objektivně úspěšné. Ocení jej především investoři a nepřímo i zaměstnanci.

Vzorec pro výpočet ROI:

 

Zisk              Cena produktů –  Náklady

ROI = ———–   =  ————————————

Kapitál                            Kapitál

 

Bez měření kapitálu podle produktů, procesů a zdrojů nelze komplexně hodnotit a řídit adaptivní organizaci. Jedním z důvodů je i to, že procesní alternativy s nízkými náklady bývají často náročné na kapitál. Obě dílčí veličiny je proto třeba vyvažovat a optimalizovat. Volit varianty, při kterých ROI dosahuje maxima.

FLEXIBILITA K VNĚJŠÍMU PROSTŘEDÍ

Organizační model, založený na pružnosti, inovacích, autonomii vnitřní prvků, vnitropodnikové organizace a sebeřízení zaměstnanců, představuje organizační struktura Améba. Společnost se organizačně skládá z améb. Jedná se o malé útvary o 3-50 lidech, které se seskupují podle produktu nebo charakteru práce. Tyto améby mají vlastní rozpočet, jsou schopné samořízení, samokontroly a samoorganizace.

V rámci firmy uzavírají kontrakty mezi sebou a konkurují si. V čele takové firmy stojí zástupci jednotlivých améb. Améby mohou volně vznikat, a pokud jsou neefektivní, lze je rozpustit.

Výhodou organizačního modelu Améba je obrovská flexibilita k vnějšímu prostředí. Zároveň jsou zaměstnanci vedení k podnikatelskému přístupu k práci. Každý se může spontánně účastnit řízení na své úrovni a hraje v organizaci aktivní roli. Ve výsledku je tak firma řízená všemi aktivními pracovními silami. Na druhé straně systém vyžaduje opravdu přesné vnitrofiremní účetnictví jednotlivých améb a musí zajistit, aby všechny améby podporovaly cíle a strategii celé organizace.

 

Vůdce jako služebník a nositel znalostí

Autor: Adrián Podskľan | Zdroj: Vlastní knihovna | 11.11.2015

APCanhus

Proč ptáci létají v šicích? Podle Setha Godina protože ptákům, kteří se řídí podle vůdce šiku, se létá snadněji. Vůdce totiž proráží odpor větru a ostatní ptáci se tolik nenadřou. Bez této trojúhelníkové formace by kanadské husy neměli dost energie na to, aby svůj dlouhý stěhovavý let dokončili.

Řada obchodníků, kteří mají odpor k riziku, se snaží uplatňovat podobný přístup. Domnívají se, že můžou vyčkat, dokud nějaká vůdčí osobnost nepřijde s fascinujícím nápadem, pak ho napodobí a užijí si již proražený odpor větru.

Kdybyste však pozorovali hejno zblízka, viděli byste, že neletí v neměnné formaci. Každých par minut se odtrhne pták na konci, přeletí dopředu, zaujme vůdčí postavení, takže předchozí vůdce se může přemístit dozadu a odpočinout si.

S lidmi, kteří se vyhýbají přebírání odpovědnosti nebo skutečnému odpovědnému podnikání, je ten problém, že nikdy nezaujmou roli žádného vůdce. Zpravidla se nechají zaměstnat u velké společnosti, kde záměrně působí jako anonymní parazité, vyhýbají se riziku a kritice. Udělají-li chybu a následují-li špatného ptáka, prohrávají. Když pak velká společnost sníží stav o deset tisíc lidí, většina z nich si vyhazov pravděpodobně nezaslouží, protože udělali, co jim nylo nařízeno, drželi se ve vymezených hranicích a dodržovali pokyny. Bohužel si vybrali špatného vůdčího ptáka.

Jenže i když si vyberete docela bezpečné hejno, platí, že udržet se ve formaci je v našem rozbouřeném světě těžší a těžší. A tak často začínáme hledat nové hejno. Vůdčí a hlavně koordinační schopnosti jsou tudíž stále důležitější, protože po opuštění hejna se může stát, že jiné nebude na dosah.

Neplatí to pochopitelně jen pro individuální kariéru. Podobný problém mají i celé společnosti, když se v nějakém oboru vydají za vůdcem, jemuž se nedaří. Anebo vyprodukují tisíce imitací svého prvního velkého produktu, ale nedojde jim, že trh je už nasycený. Lidé podle velice uznávaného českého ekonoma Milana Zeleného také velice často zapomínají na to, že vůdce 20. století vytvářel především sám sebe. Stojíce na ramenou mas, vyčníval jako hora či ledovec a bohorovně shlížel dolů na přízemní masy. Zapomněl, že bez nich je ničím.

Vůdčí osobnost 21. století slouží svému okolí. Pomáhá jedincům k jejich autonomii a jedinečnosti, pozvedává je nejen k sobě, ale i nad sebe. Ví, že existuje pouze kvůli nim a skrze ně – a službu veřejnosti považuje za privilegium. Čas nesloužících veřejnosti vůdců již byl. Pro ilustraci lze podle Milana Zeleného uvést několik standardních pojetí takovýchto vůdců:

  1. Vůdce jako souhrn vlastností. Oblíbený předmět studia psychologů, sociologů a politologů. Vůdce je chápán jako a priori vybavený komplexem vlastností, které jej (nebo ji) preferují nebo předurčují pro roli vůdce. (Proč u většiny „vůdců“ tyto vlastnosti náhle a nečekaně selhávají, není ani pochopeno, ani vysvětleno.)
  2. Vůdce jako držitel pozice či role. Vůdce je prostě ten, kdo dosáhl pozice moci či vlivu, a právě od této pozice či role je nálepka vůdcovství odvozena. Se ztrátou či zánikem pozice se vytrácí i označení „vůdce“.
  3. Vůdce jako produkt daného kontextu. Vůdce je prostě ve správný čas na správném místě, definován v historickém či politickém kontextu. Jakmile okolnosti a podmínky vůdcetvorného kontextu vymizí, vytratí se i vůdce.
  4. Vůdce jako mediální produkt. Vůdce je „vyroben“ mediální pozorností a masovou mentalitou medií. Osobnost se stává mediálně zajímavou, stává se sama o sobě „zprávou“, a její vůdcovství je jí mediálně „přisouzeno“. Takové umělé vůdcovské „kvality“ zanikají obvykle „přes noc“.
  5. Vůdce jako charismatická osobnost. Taková osobnost bývá širší veřejností vnímána jako vůdce, i když ona sama vůdcem není a nikoho nikam nikdy „nevede“ (a často ani vést nechce). Osobní charisma zde s vůdcovstvím prostě splývá.

Ve výčtu „definic vůdců“ a pojetí bychom jistě mohli psát dlouho. Ani jedna z nich však nemá význam jiný než historický, psychologický či sociologický. Za zmínku stojí jen vůdce jako služebník („servant leadership“). Americká koncepce, vycházející z bible, kdy se vůdce prosazuje tím, že slouží a ne poroučí svému okolí. Baťova „Služba veřejnosti“ byla úspěšným příkladem vedení službou.

Výčet specifických „vůdců“ je sice historicky zajímavý, ale pro účely řízení podniku či společnosti spíše bezpředmětný.

Takže se nabízí otázka: Je vůdce tvůrcem nebo produktem okolností a kontextu? Vůdcem se člověk rodí nebo stává? Odpověď nám dal sám Napoleon, jistě vůdcovský expert: „Každý voják nosí ve své torbě maršálskou hůl“. Vůdcem se člověk stává, své vůdcovské kvality mobilizuje až v pozici, roli, kontextu či okolnostech. Zcela jiné kvality jsou potřebné k dosažení těchto „startovních ploch“. Vůdce může být v každé dané situaci pouze jeden. Proto vůdce existuje vždy, tak jak je: pozice, role, kontext či okolnosti. Proto může být, ve správný čas na správném místě, jen jediný správný – ten, který je. Vůdce ovšem může být lepší nebo horší, špatný či dobrý, s odstupem času třeba i geniální anebo zločinný.

Ve své podstatě je dnešní evropský kult vůdce odrazem „masismu“ či „davismu“, podle Ortegy y Gasseta: „masového člověka“ 20. století. Masový člověk je neautonomní, neinformovaný, odvozující svou jistotu a orientaci od charismatických vůdců: bezhlavé masy potřebují hlavy – vůdce.

Člověk 21. století je člověk lokální, národně zamýšlející a mezinárodně působící, pracující s velkým vzorkem hodnot, chování a kultur. Je to člověk toužící po autonomii a nezávislosti, člověk „anti-masový“, informovaný a sebeřídící, naplňující dávné tužby Ortegy y Gasseta. Takový člověk své vůdce nehledá a nepoddává se jim. Čas vůdců již byl.

Jaký je obsah a náplň vůdčí osobnosti 21. století? Co je rolí novodobého „vůdce“? Prof. Milan Zelený nás ve svých článcích a přednáškách správně upozorňuje, abychom si všimli, že – s výjimkou vůdce jako služebníka – to nemůže být žádná z výše uvedených tradičních typizací vůdce (vulgárně „lídra“). Vůdčí osobnost je správný výraz pro 21. století, zatímco výraz „vůdce“ dominoval 20. století. Je třeba opustit minulost a soustředit se na budoucnost. Náplní a posláním se novodobý vůdce éry deglobalizace od všech „leaderů“ a „führerů“ minulosti výrazně liší.

Jde zde o základní kategorii, která v našem výčtu standardních vůdcovských typů chybí:

Vůdce jako nositel znalostí. Opravdový vůdce je charakterizován nikoli tím, čím je, ale tím, co umí a zná, tedy tím, co dělá. Princip vůdce jako člověka znalého, jako znalostního aktéra-koordinátora, je novodobou reinkarnací vůdcovského principu.

Co je tou znalostí, kterou od novodobého vůdce očekáváme? Je to schopnost přípravy prostředí a koordinace činností tak, aby se všichni členové jím koordinovaného systému dokázali plně a efektivně realizovat jako autonomní jedinci, ne jen jako (za nos) „vedená masa“. Právě to je to úžasné poslání, které žádný z předchozích „šesti“ vůdců nedokázal plně realizovat. Místo abychom seděli v němém obdivu nad vůdcem, který „hory přenáší“ a vytváří sám sebe s naší němou (nebo ne tak němou) pomocí, máme nyní princip vůdce, který pomáhá vytvářet nás, slouží nám a koordinuje naše činnosti v našem vlastním zájmu, ne pouze v zájmu svém. Vůdce-koordinátor je prototypem vůdčích osobností 21. století, tady vůdců, jejichž čas nyní nastal.

Milan Zelený říká, že byl jeden takový vůdce, který pozvedl a zmocnil všechny kolem sebe, místo aby je pouze prostě ohromil, zastínil či „přečněl“: Tomáš Baťa a jeho Soustava myšlení a řízení.