Svět se změnil a globalizace končí. To leckteří ekonomové připouštějí. Rostoucí potenciál velkých měst, tvářících se, že jsou schopné uživit stále větší a větší počet obyvatel, je u konce.
Nejlépe to dokazuje skutečnost, že bydlení a život v nich je nedostupný pro běžné lidi, kteří se nechtějí dlouhodobě zadlužovat a žít na hraně takzvaným křehkým způsobem života. Musí brát ohled na skutečnost, že pracovních míst i ve velkých městech ubývá. Tedy špičkových, odborných a specializovaných míst. Nekvalifikovaných zaměstnání se naopak nedostává. V důsledku rychlé a efektivní proměny způsobu života v období, kdy Česl¨ko ani Slovensko nedisponují dostatečně velkým vlastním kapitálem a obě republiky zastavěly montovny. Podniky, jaké vybudovali například Tomáš a Jan A. Baťa, se v současnosti stávají spíše pohádkou. A v této situaci přemýšlíme o konceptech tzv. chytrých měst. Bohužel ne všichni si dovedou představit, co je to vlastně tzv. „Smart City“, což je jen světově uznávaný anglický termín pro již jmenovaný český překlad. Ještě méně lidí dovede stvořit alespoň primitivní koncept a je bláhové v této situaci mluvit o jeho realizaci. Konečně, umíte si představit, cituji z jednoho nadšeného letáku: „Ideální město šťastných lidí, které je energeticky a potravinově soběstačné, navíc bez obalů a odpadů“?Bratři Baťové tvrdili, že nejvznešenějším úkolem vedoucích osob země i států je probudit a uvolnit životní síly obyvatelstva a řídit tyto síly tak, aby pomáhaly sobě i státu k blahobytu. Jediným prostředkem, jak dojít k tomuto cíli, je nechat lidi i města žít z vlastních prostředků. Ze vzájemné konkurence se vybudují silné a schopné svazky, které skýtají znamenitou existenci.
Jak říká propagátor odkazu bratří Baťů a ekonom Ing. Adrián Podskľan, Ph.D.
V současné době jsme zahlcení zahraničními montovnami, které navíc dostávají nepřiměřené dotace na úkor domácího průmyslu a tím i kapitálu.
“Podle informací, zveřejněných na svobodném monitoru, je v Česku 70 tisíc bezdomovců a 1 milión lidí ohrožených příjmovou chudobou. „Česká“ ekonomika patří od dubna 2017 mezi rozvojové země, protože HNP je dlouhodobě nižší než HDP. To není nic pozitivního, neboť vycházíme ze skutečnosti, že Česko, a mimo jiné také Slovensko nemá kontrolu nad vlastní ekonomikou, která nám však vlastně nepatří. My jsme jen subdodavatelé nadnárodních firem v našem případě velmi často z Německa, ale nejen z něj. Podle George Friedmana právě Německo během patnácti let zlikvidovalo konkurenci v celé eurozóně a stalo se od svého sjednocení exportní velmocí s nejvyšším přebytkem. Z toho vyplývá, že obyvatelé Německa se zřejmě mají po ekonomické stránce nejlépe v celé historii a my k tomu přispíváme svou levnou prací. Podle The Bloomberg Innovation Index na druhé straně Česko a ani Slovensko prý nepatří mezi pokrokové země, což značí, že při zohlednění skutečnosti, že nejvíce kvalifikovaných pracovních míst v důsledku nejrůznějších vlivů ubývá rychleji, než vznikají nová. Naše hospodářství nemáme pod kontrolou. Proto nejspíše nečeká obyvatele Čech ani Slovenska pozitivní budoucnost nejen po ekonomické stránce. Zůstává nám jen naděje, že se jednou probudíme a na troskách velkoskladů a montoven naskočíme na vlastní národní cestu podle příkladu bratří Baťů a jejich spolupracovníků. Žijeme v době nejistoty a stagnace, což asi bude na příštích 50 let asi normální. Asi se nepovede uvést do praxe názor, že nejvznešenějším úkolem vedoucích osob zemí i států je probudit a uvolnit životní síly obyvatelstva a řídit je tak, aby pomáhaly sobě i státu k blahobytu. Přitom by to nemělo být tak obtížné. Stačí nechat žít tyto samosprávné celky z vlastních prostředků. Například jen tím, že bychom zrušili různé nástroje, které vytvářejí silnou závislost obcí a měst na státu. Míním tím dotace a investiční stimuly. Následně je nutné snížit daně a různé zbytečné administrativní povinnosti pro podnikatele. Teprve následně můžeme doufat, že se tu uchytí nové technologie, které se budou podílet na vytváření a rozvoji sítí malých, flexibilních a technologicky agilních podniků. Navíc regionálně pojatých a lokálně rozvíjených. Tyto podniky doufám nebudou neodvozovat své úspěchy z cizího finančního kapitálu, ale z vlastních znalostí, schopností, inovací, adaptibility, pružnosti a podnikavosti místních obyvatel. Vytvářet konkurenční výhody ČR a SR mohou jen organizace s individuální a lokální adaptibilní schopností a vlastním kapitálem. Ne masová výroba „námezdních nádeníků“.”
Myslíte si, že současnou relativně vysokou životní úroveň v porovnání s dobou nedávno minulou má na kontě rozvoj průmyslu a služeb, popřípadě podnikání jako takové nebo neustálé zadlužování?
“Nevím, u kterých lidí a jakou vysokou životní úroveň máte na mysli, protože já osobně nesouhlasím s tím, že by většina obyvatel Česka a Slovenska měla vysokou životní úroveň.Navíc životní úroveň a kvalita života nezávisí pouze na ekonomice. Vezměte v potaz například takovou krajinu Bhután, kde žijí nejšťastnější lidé na světě a místo hrubého domácího produktu (HDP) měří hrubé domácí štěstí. Z ekonomické stránky je nárůst životní úrovně těch šťastnějších lidí v ČR a SR hlavně dílem zadlužování. V oblasti podnikání je to díky nespravedlivému přerozdělování zdrojů a různým státním intervencím s krátkodobým efektem ještě horší. Bohužel místo rozvoje služeb a digitalizace jsme se intenzívně zabývali rozvojem montoven automobilového průmyslu a katapultovali se tak mezi rozvojové země, o jejichž osudu se rozhoduje jinde. Nejlépe to dokazuje studie „Analýza odlivu zisků“, kterou zpracoval Úřad vlády České republiky. Závislost specializace Česka a Slovenska na automobilový průmysl hrozí osud Detroitu.”
Existuje podle vás možnost, že v případě státní či světové krize se lze negativním následkům současné ekonomické situace vyhnout rozvojem tzv. lokální ekonomiky? Tedy podobně, jak to v minulém století prováděli bratři Baťové ve Zlíně?
“Obnova masívního podnikatelství á la Baťa a lokálně regionální použití nových technologií, jako jsou 3D tisk, robotika, automatizace a další nástroje zvyšování produktivity pracovní síly v autonomních lokalitách jsou podle mého názoru správnou cestou pro každou rozumně řízenou ekonomiku, ať už se jedná o stát nebo región. Inspirovat se můžeme například od Švýcarska, Holandska, Nové Anglie, Jižní Koreji nebo Singapuru. Dobře to vystihl čínský premiér Keqiang Li, jenž poznamenal, že nechce řešit nové problémy stejnými myšlenkovými procesy, které k problémům samým vedly. Na podporu lokální ekonomiky můžeme využívat jeden z důležitých nástrojů, jakou je lokální měna. Lokální měna nefunguje v rámci omezeného území samostatně, ale doplňuje národní měnu. Každý si může vybrat, jestli uskuteční platbu v národní měně nebo lokální. U nás je to těžko představitelné, i když na podobném principu u nás fungují stravenky. Ty však mají celorepublikovou platnost a jejich smyslem jsou zaměstnanecké benefity. Že bychom využívali alternativní měny, ke kterým mimochodem patří i tradiční zlato nebo elektronická měna Bitcoin, je krajně nepravděpodobné. Sice se s nimi obchoduje celosvětově, ale k podpoře lokální ekonomiky nejsou použitelné. Přesto se i u nás čas od času objevují pokusy, kdy si vzájemně obyvatelé vesnic platí mimotržně směnkami s nabídkou služeb a naturálií. Pravda, ministerstvo financí to nerado vidí a nikdo dosud nevymyslel, jak v tomto ohledu vybírat populární EET.
Lidé po celém světě, nejen podle Billa McKibbena, začínají vědomě znovu budovat své obce jako funkční hospodářské celky jako prevenci proti hospodářským a měnovým výkyvům. Je tato cesta, kde se komunita spoléhá sama na sebe, vůbec schůdná?
“Podle různých statistik a zkušenosti je možné konstatovat, že v zemích západní Evropy se národní ekonomiky včetně nás potýkají nejen s pozitivy, ale i s negativními dopady globalizace. Mnohde se však tomu lidé brání mnohem aktivněji a jsou schopni synergicky spolupracovat, na rozdíl od většiny Čechů a Slováků. Ti si mnohdy ani nedovedou představit, že by se dobrovolně a aktivně stali účastní politiky, kteří by různými způsoby posillovali systémy lokálních ekonomik za účelem zvyšování konkurenceschopnosti a soběstačnosti. Neuvědomují si, že výsledkem udržení solidní životní úrovně a kupní síly je také to, že spotřebitelé nemusejí akceptovat cenu a kvalitu zboží diktovanou obchodními řetězci. Už jenom tohle jsou dostatečně pádné důvody, proč bychom se měli o lokální ekonomiku intenzivně zajímat a propagovat ji. Často se pozastavujeme nad tím, že potraviny například v německých marketech jsou výrazně kvalitnější a přitom levnější, než u nás. Je tomu tak, protože Němci prosazují lokální politiku a navíc se aktivně účastní na obhajobě svých práv, svobod a možností. Pro inspiraci mohu uvést příklad z dávné historie malého německého města Lűbecku (Podle publikace Adaptujte se od Tima Harforda), které kdysi vůdce Jindřich Lev začal po dobytí přeměňovat na nejbohatší město v severní Evropě. Použil přitom jednoduchou metodu. Ustanovil soubor pravidel, která platila pouze v Lűbecku. Budoucím občanům nabídl výsadu „velmi čestných občanských práv“, lenní pány vyhnal a nahradil je místní radou. Založil nezávislou mincovnu, která garantovala zdravou měnu, nadměrné daně zakázal a ustavil zónu volného obchodu, z níž lübečtí kupci mohli obchodovat s městy jako Münster, Magdeburg, Norimberk, a dokonce i s Vídní. Jindřich Lev pak nechal po severní Evropě rozhlásit, že obchodně zdatní imigranti budou vítaní s otevřenou náručí. Ti si pospíšili, aby této výzvy využili a přicházeli v zástupech. Lűbeck se tak stal Hongkongem své doby. Byl to tehdy náhlý a fenomenální úspěch. Sám císař Karel IV. zařadil v roce 1375 Lűbeck spolu s Římem, Pisou, Benátkami a Florencii do pěti „perel Svaté říše římské“. Vzhledem k rychlé urbanizaci světa možná přišel čas Lűbeck opět napodobit. Sice, jak upozorňuje Sebastian Mallaby, Jindřichův projekt pro Lűbeck „trochu připomíná pokus postavit nové Chicago v současném Kongu nebo Iráku.“ Přesně to, však chce nyní udělat Paul Romer. Tento americký ekonom je zakladatelem hnutí „koncesních měst“ (Charter Cities) s výsadními právy a tvrdí, že svět potřebuje zcela nová města s vlastní infrastrukturou a především s vlastními demokratickými pravidly, daňovým systémem a způsobem řízení korporací. Takováto města by se stejně jako středověký Lűbeck řídila souborem pravidel, nastavených tak, aby přitahovala ambiciózní lidi. Existuje mnoho důkazů, že koncesní města mohou v dnešním světě existovat a dobře fungovat. Jedním z nich je například Singapur, dlouhodobě úspěšný městský stát. U nás v České a Slovenské republice máme jistý nevyužitý náskok. Jde o soubor pravidel pro fungování prosperujícího města nebo obce, který rozpracoval ve svém díle J. A. Baťa se spolupracovníky s názvem „Ideální průmyslové město“. V praxi tyto teorie s úspěchem vyzkoušel nejenom ve Zlíně, ale i na Slovensku či v Brazílii. Stačí začít budovat, tvořit a nevymlouvat se.”
Svět se změnil a globalizace končí. Na to, jak vnímají tyto skutečnosti ekonomové, jsme se postupně zeptali tří ekonomů. Přečtete si, jak na čtyři otázky odpověděl jako první propagátor odkazu bratří Baťů a ekonom Ing. Adrián Podskľan, Ph.D.