The Blog

Autor výstupu: Antonín Karoch, Prvnizpravy.cz ve spolupráci s Českou asociaci publicistů a novinářů cestovního ruchu

Ve světové i naší ekonomice se znovu a postupně obnovují problémy, které vedly k relativně nedávné světové krizi a z ní pramenící recesi. Žijeme si podle novinových zpráv a tvrzení politiků snad nejlépe v historii, ale na druhé straně se nám na tomto tvrzení něco nezdá.

Někteří odborníci poukazují na fakt, že produktivita práce u nás stagnuje, v mnoha oborech, včetně vědy upadáme, ceny nemovitostí rostou do závratných výšin, a přesto se nestaví. Bývalý ministr průmyslu označuje živnostníky za parazity, předseda senátu jim chce zdvojnásobit daně a bývalý ministr financí je likviduje, jak může. Přesto se nám vše zdá normální. Co by vlastně měli vítězové budoucích voleb v České republice udělat, aby tento nijak zvláště příznivý stav alespoň trochu zvrátili? Na tyto a další otázky jsme se zeptali ekonomky Ilony Švihlíkové a konzultanta a manažera se specializaci na adaptivní organizaci Adriána Podskľana.

V současné době je veřejnost bombardovaná názory, že se všeobecně obyvatelé Česka mají nejlépe v celé historii a nejspíše to tak zůstane. Na druhé straně mnoho ekonomů zastává názor, že jde o tanec na palubě Titaniku. Za současnou skutečnost budeme v blízké budoucnosti muset tvrdě zaplatit. Jaký scénář vidíte jako nejpravděpodobnější?

Ilona Švihlíková: “Já si na výroky typu „žijeme v nejlepším z možných světů“ apod. dávám pozor, protože to nemá moc co dělat s analýzou, ale spíš s propagandou. Je pravda, že současná konjunkturní situace je příznivá. Vidíme to i na trhu práce, vidíme to na mzdách, na počtu volných pracovních míst atd. Samozřejmě, že každá konjunktura, i ta v EU, která dnes probíhá, jednoho dnes skončí. Kvůli tomu nemusíme hned načrtávat katastrofické scénáře, i když, pravda, ty vždy vyvolají zájem publika. Spíše jde o to, že se nám ve světové ekonomice znovu kupí, resp. se znovu obnovily, problémy, které vedly k Velké recesi a že samotná Česká republika by měla tento pozitivní čas využít pro stále častěji zmiňovanou změnu svého hospodářského modelu. A s tím placením – on je hodně problém, kdo to nakonec zaplatí. Velmi často, spíše téměř vždy, neplatí ten, kdo se o krizi přičinil, či ji přímo způsobil, ale běžní občané. Což jen tak mimochodem dál podrývá legitimitu systému.”

Adrián Podskľan: “Podle informací zveřejněných na svobodném monitoru je v Česku již 70 tisíc bezdomovců a 1 milión lidí ohrožených příjmovou chudobou. „Česká“ ekonomika patří od dubna 2017 mezi rozvojové země, protože HNP je dlouhodobě nižší než HDP, což není nic pozitivního a vychází to ze skutečnosti, že „Česko“, ale mimo jiné také „Slovensko“, nemá kontrolu nad ekonomikou. Ta nám totiž, jak říká světový ekonom prof. Milan Zelený, už dávno nepatří. Stali jsme se jen subdodavateli a montovnami pro zahraniční podniky a podnikatele. V případě Česka fakticky kolonií Německa. Tedy země, která podle ekonoma George Friedmana během patnácti let zlikvidovala konkurenci v celé Eurozóně. Z toho vyplývá, že nikoliv my, ale právě obyvatelé Německa se zřejmě mají po ekonomické stránce nejlépe v celé historii. Mnoho našich občanů jim k tomu přispívá svou levnou prací. Osobně tedy v žádném případě nemohu souhlasit s tvrzením, že se obyvatelé Česka a Slovenska mají nejlépe v celé historii. Navíc podle The Bloomberg Innovation Index, Česko a ani Slovensko nepatří mezi pokrokové země. To znamená, že při zohlednění skutečnosti, že pracovních míst v důsledku modernizace, digitalizace a robotizace ubývá rychleji, než jich nově vzniká. Když k tomu připočteme, že naši ekonomiku nemáme pod kontrolou, nečeká obyvatele Čech ani Slovenska po ekonomické stránce pozitivní budoucnost vzdor současnému nedostatku pracovních sil. Zůstává nám jen malá naděje, že se probudíme a naskočíme na vlastní cestu k národnímu bohatství. Příklady známe. Bratři Baťové a jejich spolupracovníci to kdysi dokázali. Žijeme prostě v nejistotě a stagnace se nejspíše stala na příštích 50 let normální.”

Myslíte si, že současnou relativně vysokou životní úroveň v porovnání s dobou nedávno minulou má na kontě rozvoj průmyslu a služeb, podnikání jako takové nebo neustálé zadlužování?

Ilona Švihlíková: “Otázka je, čí úroveň myslíte. Obecně zásadní roli hrají technologie, které přispívají k rostoucí produktivitě práce. Ta zase přináší další výzvy a úkoly, které jsou nyní obzvláště aktuální. Vezměme například otázku zaměstnanosti v éře automatizace. Zadlužování je pro vyspělé země typické jako „pohon“ od 70. let, kdy význam úvěrů v ekonomice silně roste. Jedním z důvodů, proč tomu tak je, je „přebití“ kupní síly, která trpí stále horší pozicí práce (mezd) vůči kapitálu (zisku). Zadlužování a také tvorba nových finančních produktů (financializace) jde s tímto fenoménem ruku v ruce. Při měření životní úrovně je potřeba být opatrný. HDP na hlavu není vždy ten nejlepší ukazatel, protože tvrdě průměruje a pohled z hlavního města deformuje rovněž. Nezapomínejme, že životní úroveň nemusí ukazovat nutně jen kategorie příjmů. Svou roli hrají i rostoucí výdaje, například na bydlení. Přistupují k tomu také další faktory, které souvisejí se spokojeností, bezpečím, právní jistotou atd.”

Adrián Podskľan: “Nevím jakou vysokou životní úroveň a u koho máte na mysli, protože já osobně nesouhlasím s tím, že by většina obyvatel Česka a Slovenska měla vysokou životní úroveň. Navíc životní úroveň a kvalita života nezávisí pouze na ekonomice. Vezměte v potaz například takovou zemi, jako je Bhután, kde žijí údajně nejšťastnější lidé na světě. Tam však měří místo HDP hrubé domácí štěstí. Jinak z pohledu ekonomické stránky je nárůst životní úrovně těch šťastnějších lidí v ČR a SR hlavně dílem zadlužování, nespravedlivého přerozdělování zdrojů a různých státních intervencí s krátkodobým efektem pro běžné občany. Bohužel místo rozvoje služeb a digitalizace jsme se v ČR a SR intenzívně zabývali rozvojem automobilového průmyslu a katapultovali se tak mezi rozvojové krajiny, o jejichž osudu rozhodují jinde. Nejlépe to dokazuje „Analýza odlivu zisků“, kterou zpracoval Úřad vlády České republiky. Závislost Česka a Slovenska na automobilech, mi asociuje události, které se staly ve Finsku po pádu Nokie a v USA po likvidaci automobilek v Detroitu.”

Existuje podle vás možnost, že v případě státní či světové krize se lze negativním následkům tohoto relativně pravidelného ekonomicko-společenského jevu vyhnout rozvojem tzv. lokální ekonomiky? Tedy podobně, jak to v minulém století prováděli bratři Baťové ve Zlíně?

Ilona Švihlíková: “Nevím, jestli lze přímo používat historické analogie, ale význam lokálna vystupuje na povrch stále silněji. Naposledy jsem zaznamenala i článek ve Financial Times, od komentátorky Gillian Tettové, která uvádí rozhovory se šéfy významných amerických firem. Hovoří o lokalizaci či regionalizaci, o návratu výrob z asijských oblastí zpět do USA právě kvůli technologiím. Automatizace zkrátka ten cyklus, v němž se jedna věc vyrábí na čtyřech kontinentech, narušuje. A 3D tisk dále přispěje k individualizaci potřeb. Takže nejde jen o reakci na zlé časy. Už dávno víme, že právě lokální struktury jsou vůči krizím odolné. Jedná se i o celkový pohyb v rámci světové ekonomiky.”

Adrián Podskľan: “Obnova masívního podnikatelství á la Baťa a lokálně regionální použití nových technologií, jako jsou 3D tisk, robotika, automatizace a další nástroje zvyšování produktivity pracovní síly v autonomních lokalitách, jsou podle mého názoru správnou cestou pro každou rozumně řízenou ekonomiku. Inspirovat se můžeme třeba od Švýcarska, Holandska, Nové Anglie, Jižní Koreje nebo Singapuru. I čínský premiér Keqiang Li dal najevo, že nechce řešit nové problémy stejnými myšlenkovými procesy, které k těm problémům vedly. Na podporu lokální ekonomiky je potřeba využívat jeden z nejdůležitějších nástrojů, jakým je lokální měna. Lokální měna nefunguje v rámci omezeného území samostatně, ale doplňuje v našem případě evropskou. Každý si může vybrat, jestli uskuteční platbu v té či oné měně. Na tomto místě bych upozornil na ještě další ceniny popřípadě alternativní měny a upozorňuji na jejich rozdíly oproti lokálním měnám. Na podobném principu u nás například fungují stravenky. Ty však mají celorepublikovou platnost a jejich smyslem je podpora pohostinství. Oproti jmenovaným jsou lokální měny zakládané cíleně s jistým úmyslem. Mezi nejznámější alternativní měny dnes patří tradiční zlato, stříbro nebo elektronická měna Bitcoin. Přestože tyto měny mají své výhody, obchoduje se s nimi celosvětově. Proto nejsou použitelné k podpoře lokální ekonomiky.”

Adrián Podskľan ví, že město šťastných lidí je bez odpadů

Podle různých, mnohdy nepřesných, statistik českou ekonomiku tvoří z 58 % zahraniční dceřiné společnosti, z 25 % státní zaměstnanci včetně vojáků, policistů a učitelů, 17 % připadá na český domácí kapitál a zbytek je šedá ekonomika. Lze z této nepřívětivé situace nějak vyváznout?

Ilona Švihlíková: “Musíme. Je to situace, která je neudržitelná a vyjadřuje nedůstojné postavení české ekonomiky v mezinárodní dělba práce. Zkusme více využívat moderní technologie i ve státní správě. Papírování a byrokratizace je u nás skutečně neuvěřitelná. Ale především, potřebujeme české ekonomické struktury! Nabízí se nám tu zkušenosti z oblasti ekonomické demokracie – družstev nebo zaměstnanecké participace. První družstvo vzniknulo u nás už v roce 1847. Pojem družstvo totiž nemá co dělat s minulým režimem. Zaměstnaneckou participaci nejen vzhledem k Baťovi nemusím asi rozvádět. To je cesta kupředu. Jen naše ekonomické struktury mohou tento současný model změnit. Z defenzivních opatření připomenu nutnost změnit, nejlépe zrušit, systém chorých investičních pobídek. A také akcí, kdy nekriticky podporujeme zahraniční firmy a na sebe nemyslíme. Například privatizace vodárenství je skutečně akt neuvěřitelné národohospodářské stupidity.” 

Adrián Podskľan: “Určitě se dá, ale nejdříve musíme pochopit, že globální ekonomika není v krizi, i když má velké problémy se zadluženosti. Ale, jak říká prof. Milan Zelený, je v transformaci a kvalitativní metamorfóze. Na nelehké cestě k důstojnému postavení české ekonomiky je nutné pochopit transformační fázi, autonomizovat regiony a zbavit se centralizace politického a ekonomického rozhodování. Je třeba říct „ne“ tradičnímu myšlení v ekonomice a realizovat konkrétní akce za účelem rozvinutí silné, podnikatelské mikroekonomie (tedy ne zdiskreditované makro). Místo současného tzv. volného trhu musíme rozvíjet svobodný trh a rázně navázat na masové lokální podnikání a inovace, které prosazovali bratři Baťové. Společně s novými technologiemi je potřeba se podílet na vytváření a rozvoji sítí malých, flexibilních a technologicky agilních podniků, regionálně pojatých a lokálně rozvíjených, které neodvozují své úspěchy z evropských dotací, ale díky znalostem, schopností inovovat, adaptibilitou na potřeby trhu a podporou podnikavosti lidských bytostí. Opravdu to jde. Chce to například, aby si malé podniky v daném regionu vytvořili svou vlastní akciovou společnost, jakou je například Nordvest Forum. Ta se například ve vlastním zájmu napojila na síť podpůrných organizací (univerzity, odborové a zaměstnanecké asociace, instituce marketingu, výzkumu a vývoje apod.). Akcionáři (členové sítě) tak spolupracují na transformaci členů řetězce do adaptivních firem a organizací.”