The Blog

Autor: A. Podsklan | 7.2.2017

Co je špatného na moderním pojetí života, racionalitě, přehlednosti, systému, rychlosti a efektivitě? Co je špatného na tom, že dělníci vydělávají dost peněz a mají hezké, účelné bydlení, kde není místo na shromažďování nepotřebných věcí? Co je špatného, když žijí ve vzdušném zahradním městě, plném slunce, vody, zeleně, čistoty a pořádku? Co je vůbec špatného na utopiích, na ideálech? Co je špatného na tom, alespoň na nějaký čas se k ideálu přiblížit a sáhnout si na jeho uskutečnění prstem?

Nejdříve odborníci tvrdili, že jsou neuskutečnitelné. Potom, že trvají nanejvýš tak dlouho, jak tepe a vydělává jejich srdce – fabrika. Je lepší chaos válek, bezpráví diktatur, nebo džungle iracionálních náhod, proti které ve Zlíně tak urputně bojovali? Lze si představit dnes, kdy se na vysokých školách vyučují pseudo předměty typu generových studií či ekologická antropologie a firmy jsou nucené dovážet kvalifikovanou pracovní sílu ze zahraničí, že existovala firma, která si své budoucí zaměstnance vychovávala? Že většina dožívajících absolventů Baťovy školy práce je na své vzdělání dodnes hrdá? A že je přitom někdo kontroloval? Že je nenechali zahálet, zakazovali pít alkohol, onanovat a jejich těla účelově trénovali ke společnému cíli, aby každý sval a každá mozková buňka mohli využít pro zdar společného díla, na které mohou a budou hrdí?  A vůbec, nebyla to krásná životní jízda těch pár desítek let ve Zlíně?

Prostřednictvím otázek a odpovědí odkrývá formou vzpomínek svůj život i názory v románu Markéty Pilátové „Baťa v džungli“ Jan Antonín Baťa různá pozoruhodná tajemství svého Ideálního průmyslového města. O starém i novém životě nevypráví sám. Hovoří o něm také ženy, které s ním sdíleli exilový život v Brazílii – dcery Ludmila a Edita, vnučka Dolores, zeť Ljubodrag a jeho další souputníci.

I v Brazílii přežívají otisky baťovského snu. Žádná továrna s jeho logem už tu sice nepracuje, ale zůstala čtyři města s označením „Baťa“ v názvu. Zlínský duch je z oněch dalekých míst na první pohled patrný. Města tu uspořádali stejně účelně, jako to na Moravě. Jsou to vlastně takové malé brazilské Zlíny, kterými je dobré se inspirovat v dnešním proměnlivém světě, kdy nad globalizací visí pomyslný Damoklův meč. Například v Čechách a na Slovensku už politici vystříleli veškerou strategickou „munici“ státu a nadcházející globální recese se v tomto případě stává noční můrou. Jak už dlouho tvrdí prof. Milan Zelený, zbývají pro současné mocipány pro ně nepředstavitelné přístupy, jako jsou například snižování daní, obnova masivního podnikatelství à la Baťa, lokálně-regionální využívání nových technologií, jako jsou 3D printing, robotika, automatizace a další nástroje zvyšování produktivity pracovní síly v autonomních ekonomických lokalitách. Snad opět nastane doba, kdy ožije baťovský sen. Kdy se opět začne s obnovou, budováním a rozvojem odolných ideálních průmyslových měst, snad později typických pro 21. století, kde působí globálně a organicky myslící adaptivní organizace. Ty organizace, které jsou hrdé na národní a regionální komunitu a pyšní se silným lokálním ekosystémem (vytváření pracovních míst pro členy lokální komunity, eliminace sobeckého chování a podpora rodinného života, snadnější shánění náhradních dílů a speciálních věcí, lepší a rychlejší přeprava produktů a plnění originálních specifických požadavků zákazníků) s mezinárodní působností. Jsou to firmy s adaptabilní strukturou, bez zaměstnanců a odborářů, kde pracují spolupodnikatelé, mající odvahu přebírat odpovědnost a rozhodovat, a také, kteří se umějí rychle učit a adaptovat.

Svůj ideál a zlínské zkušenosti, které J. A. Baťa přenesl i do chaosu džungle, stejně jako ideál morálně bezúhonného, výkonného, moderního člověka. Tak jeho život líčí ve svém novém románu, který spisovatelka Markéta Pilátová napsala ve spolupráci Baťovou vnučkou, Dolores Bata Arambasic. Svým způsobem pro ty, kteří hledají, je to jakýsi návod či důležitá inspirace pro hledání vlastních cest. Jakýsi ukazatel cesty pro každého, kdo se chce stát opravdovým znalostním leadrem, sloužícím veřejnosti, kterého charakterizuje nikoliv to, čím je, ale to, co umí, zná a jak a co dělá.

Rostoucí potenciál velkých měst, tvářících se, že jsou schopné uživit stále větší a větší počet obyvatel je u konce. Nejlépe to dokazuje skutečnost, že bydlení a život v nich je pro občany, kteří se nechtějí dlouhodobě zadlužovat, spekulovat a žít na dluh, s vizí, že pracovních míst v důsledku vědeckého pokroku a rozvoje moderních technologií spíše ubývá, pomalu ale jistě nepředstavitelný. Jak tvrdí prof. Milan Zelený, místo abychom obchodovali s produkty samotnými, začínáme obchodovat se znalostmi a vizemi. Ale ty mají své stinné mantinely, zvláště u malých národů. Nezvratně se posouváme od globální ekonomiky, která přerostla naše schopnosti, zpět k lokálním komunitám a ekonomikám. V důsledku rychlé a efektivní proměny způsobu života v období, kdy ČR a SR nedisponuje dostatečně velkým vlastním kapitálem, se firmy, jaké vybudovali Tomáš a Jan A. Baťa, jeví víceméně jako koncepty tzv. chytrých měst. Jen bude potřeba vytvořit na úrovni státu podmínky pro obnovu, budování a rozvoj takových moderních, ideálních, průmyslových měst pro 21. století.

Jak takové město, vycházející z inspirace bratří Baťů, má vypadat, je podle Adriána Podskľana a jeho spolupracovníků charakteristické těmito vlastnostmi:

• Soběstačnost a její způsob realizace.
• Životní pohoda a její hledání.
• Živitělství a její sebeudržitělnost.
• Vzdělávání a její učení praxí.
• Vyladěnost a její triangulace spolupráce.

Za inspiraci při psaní tohoto článku děkuji paním Markétě i Dolores.