The Blog

Autor: Adrián Podskľan | Zdroj: Vlastní knihovna | 11.11.2015

Proč ptáci létají v šicích? Podle Setha Godina protože ptákům, kteří se řídí podle vůdce šiku, se létá snadněji. Vůdce totiž proráží odpor větru a ostatní ptáci se tolik nenadřou. Bez této trojúhelníkové formace by kanadské husy neměli dost energie na to, aby svůj dlouhý stěhovavý let dokončili.

Řada obchodníků, kteří mají odpor k riziku, se snaží uplatňovat podobný přístup. Domnívají se, že můžou vyčkat, dokud nějaká vůdčí osobnost nepřijde s fascinujícím nápadem, pak ho napodobí a užijí si již proražený odpor větru.

Kdybyste však pozorovali hejno zblízka, viděli byste, že neletí v neměnné formaci. Každých par minut se odtrhne pták na konci, přeletí dopředu, zaujme vůdčí postavení, takže předchozí vůdce se může přemístit dozadu a odpočinout si.

S lidmi, kteří se vyhýbají přebírání odpovědnosti nebo skutečnému odpovědnému podnikání, je ten problém, že nikdy nezaujmou roli žádného vůdce. Zpravidla se nechají zaměstnat u velké společnosti, kde záměrně působí jako anonymní parazité, vyhýbají se riziku a kritice. Udělají-li chybu a následují-li špatného ptáka, prohrávají. Když pak velká společnost sníží stav o deset tisíc lidí, většina z nich si vyhazov pravděpodobně nezaslouží, protože udělali, co jim nylo nařízeno, drželi se ve vymezených hranicích a dodržovali pokyny. Bohužel si vybrali špatného vůdčího ptáka.

Jenže i když si vyberete docela bezpečné hejno, platí, že udržet se ve formaci je v našem rozbouřeném světě těžší a těžší. A tak často začínáme hledat nové hejno. Vůdčí a hlavně koordinační schopnosti jsou tudíž stále důležitější, protože po opuštění hejna se může stát, že jiné nebude na dosah.

Neplatí to pochopitelně jen pro individuální kariéru. Podobný problém mají i celé společnosti, když se v nějakém oboru vydají za vůdcem, jemuž se nedaří. Anebo vyprodukují tisíce imitací svého prvního velkého produktu, ale nedojde jim, že trh je už nasycený. Lidé podle velice uznávaného českého ekonoma Milana Zeleného také velice často zapomínají na to, že vůdce 20. století vytvářel především sám sebe. Stojíce na ramenou mas, vyčníval jako hora či ledovec a bohorovně shlížel dolů na přízemní masy. Zapomněl, že bez nich je ničím.

Vůdčí osobnost 21. století slouží svému okolí. Pomáhá jedincům k jejich autonomii a jedinečnosti, pozvedává je nejen k sobě, ale i nad sebe. Ví, že existuje pouze kvůli nim a skrze ně – a službu veřejnosti považuje za privilegium. Čas nesloužících veřejnosti vůdců již byl. Pro ilustraci lze podle Milana Zeleného uvést několik standardních pojetí takovýchto vůdců:

1. Vůdce jako souhrn vlastností. Oblíbený předmět studia psychologů, sociologů a politologů. Vůdce je chápán jako a priori vybavený komplexem vlastností, které jej (nebo ji) preferují nebo předurčují pro roli vůdce. (Proč u většiny „vůdců“ tyto vlastnosti náhle a nečekaně selhávají, není ani pochopeno, ani vysvětleno.)
2. Vůdce jako držitel pozice či role. Vůdce je prostě ten, kdo dosáhl pozice moci či vlivu, a právě od této pozice či role je nálepka vůdcovství odvozena. Se ztrátou či zánikem pozice se vytrácí i označení „vůdce“.
3. Vůdce jako produkt daného kontextu. Vůdce je prostě ve správný čas na správném místě, definován v historickém či politickém kontextu. Jakmile okolnosti a podmínky vůdcetvorného kontextu vymizí, vytratí se i vůdce.
4. Vůdce jako mediální produkt. Vůdce je „vyroben“ mediální pozorností a masovou mentalitou medií. Osobnost se stává mediálně zajímavou, stává se sama o sobě „zprávou“, a její vůdcovství je jí mediálně „přisouzeno“. Takové umělé vůdcovské „kvality“ zanikají obvykle „přes noc“.
5. Vůdce jako charismatická osobnost. Taková osobnost bývá širší veřejností vnímána jako vůdce, i když ona sama vůdcem není a nikoho nikam nikdy „nevede“ (a často ani vést nechce). Osobní charisma zde s vůdcovstvím prostě splývá.

Ve výčtu „definic vůdců“ a pojetí bychom jistě mohli psát dlouho. Ani jedna z nich však nemá význam jiný než historický, psychologický či sociologický. Za zmínku stojí jen vůdce jako služebník („servant leadership“). Americká koncepce, vycházející z bible, kdy se vůdce prosazuje tím, že slouží a ne poroučí svému okolí. Baťova „Služba veřejnosti“ byla úspěšným příkladem vedení službou.

Výčet specifických „vůdců“ je sice historicky zajímavý, ale pro účely řízení podniku či společnosti spíše bezpředmětný.

Takže se nabízí otázka: Je vůdce tvůrcem nebo produktem okolností a kontextu? Vůdcem se člověk rodí nebo stává? Odpověď nám dal sám Napoleon, jistě vůdcovský expert: „Každý voják nosí ve své torbě maršálskou hůl“. Vůdcem se člověk stává, své vůdcovské kvality mobilizuje až v pozici, roli, kontextu či okolnostech. Zcela jiné kvality jsou potřebné k dosažení těchto „startovních ploch“. Vůdce může být v každé dané situaci pouze jeden. Proto vůdce existuje vždy, tak jak je: pozice, role, kontext či okolnosti. Proto může být, ve správný čas na správném místě, jen jediný správný – ten, který je. Vůdce ovšem může být lepší nebo horší, špatný či dobrý, s odstupem času třeba i geniální anebo zločinný.

Ve své podstatě je dnešní evropský kult vůdce odrazem „masismu“ či „davismu“, podle Ortegy y Gasseta: „masového člověka“ 20. století. Masový člověk je neautonomní, neinformovaný, odvozující svou jistotu a orientaci od charismatických vůdců: bezhlavé masy potřebují hlavy – vůdce.

Člověk 21. století je člověk lokální, národně zamýšlející a mezinárodně působící, pracující s velkým vzorkem hodnot, chování a kultur. Je to člověk toužící po autonomii a nezávislosti, člověk „anti-masový“, informovaný a sebeřídící, naplňující dávné tužby Ortegy y Gasseta. Takový člověk své vůdce nehledá a nepoddává se jim. Čas vůdců již byl.

Jaký je obsah a náplň vůdčí osobnosti 21. století? Co je rolí novodobého „vůdce“? Prof. Milan Zelený nás ve svých článcích a přednáškách správně upozorňuje, abychom si všimli, že – s výjimkou vůdce jako služebníka – to nemůže být žádná z výše uvedených tradičních typizací vůdce (vulgárně „lídra“). Vůdčí osobnost je správný výraz pro 21. století, zatímco výraz „vůdce“ dominoval 20. století. Je třeba opustit minulost a soustředit se na budoucnost. Náplní a posláním se novodobý vůdce éry deglobalizace od všech „leaderů“ a „führerů“ minulosti výrazně liší.

Jde zde o základní kategorii, která v našem výčtu standardních vůdcovských typů chybí:

Vůdce jako nositel znalostí. Opravdový vůdce je charakterizován nikoli tím, čím je, ale tím, co umí a zná, tedy tím, co dělá. Princip vůdce jako člověka znalého, jako znalostního aktéra-koordinátora, je novodobou reinkarnací vůdcovského principu.

Co je tou znalostí, kterou od novodobého vůdce očekáváme? Je to schopnost přípravy prostředí a koordinace činností tak, aby se všichni členové jím koordinovaného systému dokázali plně a efektivně realizovat jako autonomní jedinci, ne jen jako (za nos) „vedená masa“. Právě to je to úžasné poslání, které žádný z předchozích „šesti“ vůdců nedokázal plně realizovat. Místo abychom seděli v němém obdivu nad vůdcem, který „hory přenáší“ a vytváří sám sebe s naší němou (nebo ne tak němou) pomocí, máme nyní princip vůdce, který pomáhá vytvářet nás, slouží nám a koordinuje naše činnosti v našem vlastním zájmu, ne pouze v zájmu svém. Vůdce-koordinátor je prototypem vůdčích osobností 21. století, tady vůdců, jejichž čas nyní nastal.

Milan Zelený říká, že byl jeden takový vůdce, který pozvedl a zmocnil všechny kolem sebe, místo aby je pouze prostě ohromil, zastínil či „přečněl“: Tomáš Baťa a jeho Soustava myšlení a řízení.